THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nadstandardní vztah pražských DYMYTRY k domažlickému publiku není žádným zvlástním tajemstvím, takže není divu, že druhý oficiální křest jejich nového alba „Neonarcis“ se odehrál den po křtu pražském také v klubu Death Magnetic v centru Domažlic. Sice bez hosta, který o dvacet čtyři hodin dříve obohatil večer v Retro Music Hall, zato ale v k prasknutí plných klubových prostorách. A v atmosféře, která k příležitosti křtu nové nahrávky padla jako ulitá.
Nevím, jak jinde, ale v Domažlicích, kde jsem živé vystoupení DYMYTRY shlédl již podruhé, to tak zkrátka funguje. Nejspíš proto, že kapela se zde (navzdory predátorským maskám) prezentuje skrz naskrz lidsky a vstřícně, když například bez problémů a kompletně zamaskovaná zahraje i v pozdním odpoledni pár skladeb pro nezletilé potomky rodičů, kteří se chystají na její večerní koncert, a nejspíš také proto, že její repertoár, včetně toho aktuálního, zkrátka má svoje kvality, díky nimž se vyplatí ji čas od času živě shlédnout. No a nedejte si pak ujít tu poctivou hodinu a půl v téhle hudební společnosti, když se navíc křtí nová deska, na místě jí lze pořídit za zanedbatelných 120,- Kč a můžete si jí pak nechat kapelou podepsat, pokecat s ní u piva anebo se s ní třeba vyfotit.
Avizovaný začátek koncertu se posouval, jak jen to bylo možné, aby bubeník Miloš Meier, zaneprázdněný otloukáním škopků ještě kdesi jinde, stihl s DYMYTRY odehrát alespoň nějakou tu skladbu. Někdy po půl desáté už to ovšem nešlo déle protahovat, a tak predátorská úderka nastoupila s druhým bubeníkem Eduardem Štěpánkem, který byl přítomen právě pro tento případ (nakonec až na úplně poslední skladbu odehrál úplně všechno). Zvuk byl, jak je ostatně v Death Magneticu dobrým zvykem, ošetřen jaksepatří, takže dalšímu dobytí magnetických klubových prostor pražskými metalovými dravci už nestálo v cestě vůbec nic.
A bylo to přesně tak energické a vtahující, jako když se zaposloucháte do nového alba „Neonarcis“, jež bylo středobodem celého dění. DYMYTRY sázeli v podstatě jeden hit za druhým (a že jich tedy už mají) a nebýt předělu, kdy novinku pokřtili všichni čtyři majitelé klubu a kapela se poté zjevila ve zbrusu nových maskách (znovu na predátorské téma), byla by to vlastně jedna jediná, zběsilá a nezastavitelná jízda královstvím řádně nabroušeného a melodického metalu. Krom již tradičních věcí typu „Dejte mi pít“ zazněly dokonce i dávné tutovky „Captain Heroin“ a „Arabia“, ale největší pozornost se pochopitelně věnovala „Neonarcisovi“, jehož prezentovaly třeba „Síť pro sociály“, „Rédijo“, „Jsem nadšenej“, „Harpyje“, „Ocelová parta“ nebo opravdu povedená balada „Pod Nuselákem“.
Nám spíše vzadu stojícím tak k úplné dokonalosti chyběl v podstatě jen dobrý výhled, ale to je věc, kterou v typickém klubovém prostředí při vyprodané kapacitě asi nelze jen tak očekávat. Čert ho ale vem, obzvláště když to znamená, že všichni přítomní se doma odpojili od facebooků a spol. a přišli tak symbolicky protestovat proti tvrzení kapely, že „jsou prázdný kluby, kina, divadelní sály“ z již vzpomínané skladby „Síť pro sociály“.
Foto: Pavel Slačík
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.